Tohle je jedna velká stránka, kde o sobě můžu psát všechno, aniž bych měl pocit, že to musí být užitečné.
V osmnácti, impulzivně, jsem strávil devět let v tibetské buddhistické poustevně ve Francii, protože to dávalo smysl — včetně tradičního tříletého retreatu. Ta léta utvářela, jak vidím všechno: pozornost, strach, emoce, mezeru mezi okamžikem uvědomění a změnou. Vyšel jsem přesvědčený, že proměna je pomalé, každodenní opakování, že trpělivost je disciplína a že mysl lze trénovat stejně jako tělo.
To je základ všeho, co dnes dělám — v horách i mimo ně.
Lézt jsem začal v roce 1995 na severním Slovensku — sportovní skalní cesty. Pak jsem přestal, když jsem odešel do poustevny, a devět let jsem se skály nedotkl.
Poslední dva roky v poustevně jsem pracoval v oblasti duševního zdraví. Pokračoval jsem v tom ještě další dva roky poté, co jsem se přestěhoval do Spojeného království. Pak jsem znovu objevil vášeň pro lezení a bez velkých prodlev se stal instruktorem lezení. Na jedné cestě do Chamonix jsem se rozhodl stát horským vůdcem IFMGA. Ne kvůli práci, ale kvůli souboru dovedností, který výcvik nabízí. Vzal jsem si půjčku a přestěhoval se do Chamonix, jakmile to bylo možné, abych zahájil celý požadovaný proces. Od roku 2014 jsem vedl expedice v Alpách, Himálaji, Jižních Alpách, Andách i arktických oblastech.
Co jsem v tom všem doopravdy dělal — na meditačním polštáři i na hoře — bylo to, že jsem se učil, jak já i druzí fungujeme pod tlakem a co je potřeba k zachování jasné hlavy, když je všechno nejisté.
Měl jsem možnost zažít pár velkých událostí. Ať už v horách, nebo mezi lidmi. Třeba Running Man. Utvrdily mě v tom, že určitý způsob bytí přináší pomalá, každodenní práce. Velké události jsou prostě jen tohle.
Velké události.
Vážná nehoda v roce 2022, dva týdny po narození mého dítěte, uzavřela kapitolu horského vůdcovství. Otevřela něco jiného. Dnes pracuji ve dvou směrech, které pro mě vždycky byly směrem jediným.
Tím prvním je organizování horských výprav. Známé vrcholy, výuka, odlehlá skrytá údolí, cesty spojující divoký odlehlý terén se skutečnou hloubkou. Zajišťuji logistiku, řízení rizik a péči, díky které si to lidé mohou užít.
Tím druhým je práce s vnitřní krajinou: jak funguje pozornost, jak se hýbe emoce, jak se jasnost stává praktickou dovedností, a ne šťastnou náhodou. Ať v horách, nebo v místnosti, otázka je stejná — co je potřeba k tomu zůstat pevný, když jsou věci nejisté?
Přál bych si moct říct, že mám díky svému sezení a pozorování disciplínu a můj život jasný směr. Jsem velmi roztěkaný a jsem obětí závislosti na dopaminu. Snažím se mít každodenní připomínky a metody, jak pomalu změkčovat svou mysl, držet pozornost po delší dobu a umět se potkat se strachem, aniž by mě ochromil. Rád podporuji druhé v rozvíjení vnitřních podmínek, které dělají změnu udržitelnou — nejde jen o vhled, ale i o schopnost ho integrovat.
Můj pracovní princip: smysluplná proměna vždy začíná uvnitř.
Vyrostl jsem v Československu a sledoval pád železné opony — dost starý na to, abych pochopil její význam, dost mladý na to, abych léty komunistického režimu netrpěl.
Chamonix je mým domovem od roku 2011. Tohle místo je rájem pro lidi, kteří tu chtějí žít. A přesto je tu jaksi hodně frustrace, smutku a osamělosti. Je to velmi konkrétní příklad toho, že štěstí z vnějších podnětů má velmi krátký život.